Kontaktní čočka je moderní optická zdravotní pomůcka určená k nasazení přímo na oční rohovku. Slouží především ke korekci optických vad zraku, jako jsou krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus nebo presbyopie, jelikož někdy zrak nefunguje tak jak má, tzn. že světelné paprsky by měly do oka vstupovat panenkou a měly by být zaostřeny rohovkou a čočkou, ale již se tomu tak nestane. Čočka ohýbá světlo, které jí prochází. Tak převrací obraz a zaostřuje jej na sítnici. Mozek potom převrací obraz do správné polohy. Když obraz nedopadne do správného bodu na sítnici, je rozmazaný. Také má funkci ochrannou při některých očních onemocněních, nebo kosmetickou v případě změny barvy oka při použití barevné kontaktní čočky.
Prostřednictvím zrakového ústrojí přijímá člověk asi 80% všech informací. V dnešní době jsou tedy kontaktní čočky velmi využívané a ulehčují běžný život, jelikož brýle si např. do bazénu nevezmete.
Kontaktní čočky existují již od konce 19. století, za několik desítek let se ale díky modernějším technologiím značně změnily. Dají se dělit podle mnoha kritérií. To nejzákladnější dělení je dělení podle materiálu na dvě velké skupiny – tvrdé a měkké kontaktní čočky. Dále např. podle doby nošení, tedy jak dlouho lze jednu čočku používat, a četnosti výměny – jak často se z oka musí vyjímat, jestli ji lze nosit jen přes den nebo kontinuálně i přes noc.
Historie
Éra kontaktních čoček se započala v roce 1887 výrobou první tvrdé kontaktní čočky ze skla. Postupem času byl tento model skleněné čočky vylepšován, např. podle odlitku rohovky, aby čočka na oku lépe seděla, později se skleněné kontaktní čočky vyráběly přímo na míru pacientovi. Po vynálezu plexiskla v roce 1933 se kontaktní čočky začaly vyrábět i z tohoto lehčího materiálu (PMMA), což napomohlo k lepší centraci čočky na oku, než jak tomu bylo doposud s těžšími skleněnými čočkami.
V letech 1952-55 v Československu pracovali na vývoji vhodných polymerů Otto Wichterle, tehdejší profesor na VŠCHT v Praze, a Drahoslav Lím, jeho nejlepší žák a asistent. Dodnes se traduje historka objevu polymeru pro kontaktní čočky, jak počátkem roku 1955 Lím nestihl dokončit práci, kterou si pro ten den určil, a svůj syntetizovaný produkt nedodělal a pospíchal na vlak domů, do Senohrab. Druhý den ráno zjistil, že směs se přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu. Tak vznikl základní materiál pro měkké kontaktní čočky. Pak již následoval patent na hydrofilní gel zvaný polyHEMA, který nesl číslo 91918 a datum 23. dubna 1955. V 60. letech následně Wichterle a Lím zavedli techniku výroby kontaktních čoček odstředivým litím. Tento výrobní postup výrazně snížil výrobní náklady na kontaktní čočky a umožnil jejich masové rozšíření.
V sedmdesátých letech se měkké i tvrdé čočky rozvíjely spolu s objevy nových materiálů a vývoj pokračuje dodnes.
Doba nošení
Každý model kontaktních čoček je určen pro určitý režim nošení, tzn., po jak dlouhou dobu může být čočka v kuse nasazena na oku.
Použití při konkrétních vadách
Jednotlivé oční vady mají specifické souvislosti s použitím kontaktních čoček:
- krátkozrakost
- dalekozrakost
- astigmatismus – záleží na úhlu pootočení měkké čočky na rohovce, bývá jen několik málo správných poloh (dvě, jediná).
- presbyopie
- keratoconus (vyklenutí rohovky)
Pohyb bez omezení – vyzkoušejte všechny typy kontaktních čoček i bez nutnosti vyšetření u očního lékaře.